4 procenta na obranu? Vzduch je naše moře!

Helsinská schůzka mezi Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem se při všech hlasitých zpětných výhradách nesla spíše v duchu uvolňování než konfrontace. A tak požadavek 4% hrubého domácího produktu (HDP) výdajů na obranu zemí NATO, který prezident Trump formuloval v Bruselu, byl možná opravdu jen marketingový tah. Nicméně byl vyřčen, a tak se na něj trochu podívejme. I když v daný okamžik spíše teoreticky. Trumpův požadavek má totiž svou jistou logiku – USA vydaly v roce 2017 na obranu 3,58 % svého HDP, ze zemí NATO vydaly na stejný účel přes dvě procenta už jen Řecko, Estonsko a Velká Británie. My dáváme 1,1%, Němci 1,2%, Belgičané a Španělé jsou dokonce pod jedním procentem. Z myslitelných protivníků NATO ale Irán vydává na zbrojení bezmála 3%, Rusko 4,3%, a nevypočitatelná Severní Korea dokonce 22% HDP. Samozřejmě, že pro Českou republiku není reálné, aby na svou obranu nyní vyčlenila 4% HDP. Jde o zhruba 200 miliard korun. Takřka polovina toho, co Česká republika získá například ročně z celé daně z přidané hodnoty (DPH). Není to reálné i proto, že kvůli někdejším aférám při pořizování zbrojní techniky jsou dnes systémy nákupu zbraní velmi složité a zdlouhavé. Budeme proto rádi, když dostojíme závazku 2% v roce 2025. Jenže mezinárodní situace se může změnit. Už jsme zapomněli, že v letech 1918 až 1933 tvořily výdaje na obranu tehdejšího Československa dnes neuvěřitelných 12% až 16% HDP? Zkusme proto i o takové částce chvíli racionálně uvažovat. Kdybychom chtěli (nebo museli) za dnešní situace investovat do obrany státu zmíněných 200 miliard (nebo kdybychom k tomu byli vnějšími okolnostmi donuceni), nabízejí se nám překvapivě hned dvě zajímavé a smysluplné cesty. První zmínil letos na jaře generál Ben Hodges, do loňského prosince vrchní velitel amerických pozemních sil v Evropě.

Připomněl, že ve válce je zásadním faktorem rychlost a operativnost. A že jedním z velkých problémů České republiky je její nedostatečná průchodnost pro moderní armády. Máme malou výšku silničních a železničních podjezdů, nedostatečnou nosnost mostů, které jsou dimenzovány na techniku ještě z dob Varšavského paktu. Po českých silnicích a železnici by se v případě náhlého konfliktu spojenci moc rychle na bojiště nedostali. Kdyby se zmíněná 2-4% procenta dala proto využít na posílení tzv. "mírové obrany", tedy dopravní infrastruktury, spokojeni by mohli být úplně všichni. Vojáci i nevojáci, naši spojenci i občané České republiky. Jistě, je to otázka na dlouhodobější jednání naší diplomatické mise v NATO, ale za pokus to stojí. A pak je zde ještě jedna zajímavá cesta, o které zatím nikdo nemluvil. Za zmíněné První republiky platilo heslo, že „vzduch je naše moře“. Česká republika patří dodnes mezi velmoci ve výrobě letadel. Jako jedni z mála na světě vyrábíme skvělé tryskové bitevníky i cvičné stroje, malé dopraváky, sestavujeme kokpity do vrtulníků, dodáváme součásti draků letadel. Právě dnes představuje na výstavě v britském Farnborough společnost Aero Vodochody zbrusu nový česko-izraelský bitevník F/A-259 Striker, založený na svém předchůdci L-159 Alca. Letadla tedy opravdu umíme. A právě ovládnutí "vzdušného moře" bude klíčovou strategickou prioritou všech budoucích konfliktů. Letos v květnu už oznámila německá kancléřka s francouzským prezidentem, že zahajují projekt evropské stíhačky 6.generace, která by v roce 2040 měla nahradit současné typy vojenských letadel. Stíhačky 6. generace jsou dnes jen na „rýsovacích prknech“, i stíhačky současné 5. generace zatím umí masově vyrábět jen USA; Rusové a Čína svá obdobná letadla pouze testují. Vyspělý typ 5. generace F-22 Raptor odmítají USA komukoli v zahraničí prodat, k mání je o něco jednodušší F-35 Lighting II. Tento letoun nyní dostává jen Izrael, Velká Británie, Itálie, Austrálie a Norsko. Francouzi a Němci jdou proto jinou cestou. Chtějí 5.generaci rovnou přeskočit (stejně jako to před pár dny připustilo Rusko) a zatím využívat tzv. čtyř-a-půltou generaci stíhaček (verze 4.5) – třeba Rafale od firmy Dassault. A za dvacet let mít rovnou vlastní letoun 6.generace. Podle slov kancléřky Merkelové i prezidenta Macrona jsou připraveni do projektu přibrat další evropské země. Takže proč ne nás? Pokud deklarovaným smyslem nové evropské stíhačky 6.generace je mimo jiné udržet know-how vývoje a výroby špičkových letounů, neměli bychom stát stranou. Navíc přesně toto je investice, která by technologickou úroveň naší země posunula z pozice montovny do první linie vyspělých zemí. Přinesla by zkušenosti, znalosti, zaměstnanost i růst platů. Inu vzduch je naše moře! A že jednou nenakoupíme za ty procenta HDP stíhačky od Trumpovy Ameriky? Kdo jiný, než dobrý obchodník by měl vědět, že když se příliš tlačí na pilu, dopadne občas partnerství úplně jinak…

.

Text byl publikován také na osobním blogu na www.aktualne.cz