Investujme čtvrt bilionu korun do domácího obranného průmyslu

 

Na obměně armádní techniky by se alespoň z 50 % měly podílet české zbrojovky, příležitostí může být stíhač 6. generace.

Několik let – a poslední rok intenzívně – sleduje veřejnost přetahovanou zbrojařů o stovku miliard, kterou hodlá vydat ministerstvo obrany na obnovu dosluhujících zbraní – starých ruských vrtulníků, bojových vozidel pěchoty, houfnic, raketometů nebo radarů. Předchozí vlády problém odsouvaly a odsouvaly, až se vše nakumulovalo najednou. Dnes už jsme na tom se zastaralou výzbrojí tak, že nic jiného, než nákup co nejlepších zbraní a obranných prostředků od zahraničních firem dělat nemůžeme. Jsme ve vleku akvizičních procesů, stále specifičtějších armádních požadavků (které se mění podle změn taktiky na světových bojištích) a samozřejmě také nových a nových lobbyistických tlaků jednotlivých výrobců a tajných služeb.

Zbrojní tendry se řeší separátně, čemuž ani nemůže být jinak. A budoucí výdej v řádu desetin bilionu korun ani neumožňuje nic jiného. Nikdo nemá čas na dlouhodobé rozvojové strategické plány na ekonomický rozvoj domácího obranného průmyslu.

Samozřejmě, že český obranný průmysl dostane svůj podíl. Dokážeme stavět skvělé Tatry, naše ruční palné zbraně patří mezi světovou špičku, pasivní radary oceňují všude na světě, tryskové letouny L-39 NG mají zřejmě perspektivní budoucnost.  

Je to ale postavení důstojné?

Pro zemi, která se stihla během dvacetiletí od svého zrodu roku 1918 stát evropskou zbrojní velmocí, která byla schopná vyrábět pro své účely vše – od ručních zbraní přes pancéřová vozidla a stíhačky až po – paradoxně – lodní děla, jejichž základy výroby zdědila mladá republika ještě z dob mocnářství?

Samozřejmě. Je jiná doba, podobné plány měly svá místa v 90.letech. Tehdy ale také na podobné věci neměl nikdo pořádně čas a místo koncepcí za zbrojními nákupy zůstávala pachuť soudních přelíčení a jména jako Dalík…

Jestliže dnes nakoupíme zbraně za sto miliard, oddychneme si a odsuneme problém do druhé poloviny století (ve shodě s armádními požadavky na dostačující modernizační potenciál nakupovaných zbraní na 40 let), zůstaneme v pozici podnikatele, jehož vozový park je setrvale na leasing, místo co by investoval do vlastního. Splníme tím naše mezinárodní závazky (navýšením výdajů na obranu na 2 % HDP) a zvýšíme pocit bezpečnosti. Z hlediska dobrého hospodáře ale nic neuděláme.

I ve vojenském sektoru je třeba začít dlouhodobě investičně plánovat. Podívejme se na to, jaké má naše republika stále ještě výrobní kapacity a které z nich by bylo možné zcela vlastenecky podpořit investicemi tak, aby příští obměna armádní techniky už mohla být aspoň z 50 % prováděna českými zbrojovkami a českými podniky.

Zkusme se zamyslet třeba nad tím, zda by se nám místo čistých nákupů či pronájmů nadzvukových stíhacích letadel nevyplatilo připojit se k iniciativě Němců a Francouzů, kteří chtějí společně vyvinout hypersonický letoun 6.generace včetně plně autonomní verze (dronu). Schopnosti na takovou kooperaci jistě máme, náš letecký průmysl je na výborné úrovni a tohle je jedna z mála cest, jak zůstat technologicky na špičce. Nákupy takových letadel z USA nebo Švédska nám rozvoj znalostního průmyslu nepřinese.

Buďme konečně dobrými hospodáři a uvažujme komplexně, strategicky i vlastenecky a nehleďme jen k příštím volbám. Investujme do budoucnosti. Uvažujme o tom, jak příštího čtvrt bilionu korun na obnovu armádní techniky vložit zpět do národního průmyslu a českého vědeckého rozvoje.

 

Karla Šlechtová

Poslankyně Parlamentu ČR

Ministryně obrany ČR

(2017-2018)

Sdílet
To se mi líbí
Please reload

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Youtube social icon
  • Twitter Social Icon

Zpracovatel: Karla Šlechtová